Hit´n´Heartackle - S Bills v srdci

13.08.2016 13:44

Štítky:


Robyn Mundy Slávek Jindra (překlad a doplňky)		/

Pro Robyn mám velkou slabost. Oceňuji její zápal, pracovitost a
neumdlévající optimismus. Pozorným okem sleduje dění nejen na hřišti, ale i mimo plochu, vnímá sociální rozměr fotbalu, dopad a rozsah emocí spojených se hrou. O své postřehy se ráda podělí a má lehkou ruku při psaní poutavých příspěvků. Je tak trochu předobrazem ideálního archetypu billské fanynky - je vášnivá, informovaná, angažovaná a věrná. To je dost na to, aby u mne zabodovala, ale mou si přízeň si získala tím, že se stala mým úplně prvním "followerem" na twitteru. Stát se prvním chce občas trochu odvahy. Vše ostatní beru jako samozřejmost, odvahu oceňuji.

Pokud se narodíte a vyrůstáte v Západním New Yorku, fanouškem Bills se stáváte automaticky. Tak to chodí už více než padesát let. Mně byli čtyři roky, když se v meziletí 1959-1960 Buffalo Bills narodili. Tak začala má milostná aféra, která nikdy neochabla a nikdy neskončí.

Babička s tátou mě vychovávali jako jedináčka na domácí usedlosti v jižním cípu Západního New Yorku a já se ani za mák nepodobala svým bratrancům. Každou neděli jsme měli zajet do Lackawanny na oběd a také se společně s mými strýci podívat na fotbal. A netrvalo příliš dlouho, abych měla jasno v tom, kde chci nejraději trávit nedělní odpoledne, vzhledem k tomu, že mě sledování Bills přitahovalo mnohem víc, než hraní si s panenkama. Byla jsem rozhodnutá dívat se stůj co stůj na každé utkání a vůbec mi nezáleželo na tom, že se mě babička a tety vždy pokouší vystrnadit z obýváku. Moji strýcové se nade mnou naštěstí slitovali a mohla jsem zůstat. Přistoupili dokonce na požadavek tet a přislíbili, že omezí své nadávání na minimum, takže mě to třeba ani nepoznamená na celý život. Nejspíš pozdě, takže jim dodnes kladu za vinu, že to kvůli nim kleju jako "mořský vlk". . Možná jsou ale tím pravým viníkem Bills.

Jak šly roky, moje láska k fotbalu a týmu Bills stále nabývala na síle. Když jsem po střední škole začala studovat nástavbu pro ošetřovatelky a vysokou školu, často se stávalo, že jsem během fotbalových utkání osaměle vysedávala ve společenské místnosti pro studenty přilepená k televizní obrazovce či k rádiu, ačkoliv jsem si právě měla hledět pracovních povinností jinde.

Po šesti letech namáhavé práce v Roswell Parku na onkologii jsem podnikla malou cestovatelskou výpravu do Skalistých Hor (Rocky Mountains) a při tom si uvědomila, že mým skutečným životabudičem je sluneční energie, které mi v prostředí Velkých Jezer (Great Lakes) slunce neposkytuje dost. A tak jsem se v roce 1982 přestěhovala na západ a natrvalo se rozloučila s životem v Západním New Yorku.

V těch dobách před kabelovou televizí a internetem nebylo snadné dostat se k informacím o týmu a sledovat zápasy Bills. Stejně jako další Západonewyorčané, kteří se odstěhovali jinam, i já jsem musela každé kolo trpělivě čekat na svůj výtisk časopisu SHOUT!, abych se s týdenním zpožděním vrátila zpět v čase, dychtivě hltajíc každé slovo, o vítězstvích či prohrách.

Vzpomínám si na to, jak velký strach jsem často měla od počátku osmdesátých let, že by mohli být Buffalo Bills prodáni a odstěhováni do jiného města. Bylo hrozné slyšet pana Ralpha Wilsona, když nám fanouškům říkal, ať si svého týmu užíváme tak dlouho, jak jen můžeme, protože až on tu jednou nebude, zmizí všechny záruky na další možné setrvání týmu v Západním New Yorku.

Můj profesní život byl hodně rušný, pracovala jsem jako ošetřovatelka lidí s onkologickým onemocněním a později jako psychoterapeutistka specializující se na lidi/rodiny postižené rakovinou či jinými chronickými nemocemi. Než jsem se v roce 1993 definitivně usadila ve Wyomingu, žila jsem v Novém Mexiku (New Mexico), Oregonu a také v Montaně.

Přesně v době kdy začala éra Billských účastí v Super Bowlech, do venkovských zapadákovů dorazila kabelová televize a jakmile bylo k mání předplatné na Sunday NFL, měla jsem pocit, že jsem umřela a ocitla se rázem v nebi. Načasování ani nemohlo být lepší, ale pro lidi kolem mne nastaly v těch Super Bowl letech těžké chvíle.

Vdala jsem se v roce 1987, můj manžel byl lékařem na pohotovosti, takže musel příležitostně pracovat na nočních směnách, což ladilo s jeho sovím naturelem. Pocházel z východního Oregonu, takže o Buffalo Bills toho věděl jen málo. Lidem později často vyprávěl, jak si mé srdce získal tím, že se během našeho randění naučil nazpamět všechno o mém oblíbeném týmu.

Po čtvrtém prohraném Super Bowlu toho bylo nicméně na mého ubohého manžela moc. Ubíjel ho pohled na mne, jak mám rok za rokem, znovu a znovu, zlomené srdce. Takže si raději našel, na dobu kdy hrají Bills, jinou práci, a já znovu zůstala při jejich sledování sama. Naštěstí jsem si na to během té lepší poloviny mého života už docela zvykla.

Jak tedy míjely rok za rokem, neustával můj srdcebol a já si vzpomínám, že jsem se po poslední prohře v Super Bowlu připravila na případnou neúčast Bills v některém z dalších play-off. Na co jsem se ale určitě nepřipravila a ani si to nedokázala představit, byl Music City Miracle následovaný nejdelší periodou play-off neúčastí v NFL.

Navzdory beznaději a zprávám o horšícím se zdravotním stavu pana Wilsona, žila jsem jako každý jiný fanoušek Bills hlavně se zoufalým strachem z toho, že tým by mohl být prodán, aniž by se ještě někdy dostal do play-off. A na úplné dno v mém životě fanouška Bills jsem se propadla, když se po smrti pana Wilsona o získání klubu pokoušeli lidé jako Donald Trump nebo Bon Jovi. Tolik obav, úzkosti a smutku na půdě Bills a v řadách jejich fanoušků!

Po desetiletí strádání jsem si ani neuměla představit, že by Pegulovi koupili tým Buffalo Bills. Coby fanoušek NHL týmu Buffalo Sabres jsem věděla, co udělali pro setrvání Sabres a zajištění jejich budoucnosti ve městě, ale vůbec jsem nedoufala, že by mohli být tak oddáni myšlence na zachování Bills v Buffalu. Když jsem poprvé uslyšela, že tým byl oficiálně prodán Pegulovým, posadila jsem se a stejně jako mnozí další fanoušci Bills jsem si dojetím vyplakala oči. Ve skutečnosti jsem plakala tak horoucně, až jsem sebe sama překvapila zjištěním, jak moc jsem spojena s týmem a jak podstatnou část mé lidské identity BUFFALO Bills tvoří.

Nyní je pro mne mnohem snazší obrnit se trpělivostí při čekání na návrat slavných dnů Bills, protože stejně jako ostatní fanoušky, ani mne netíží břímě strachu, spojeného s hrozbou ztráty týmu. Možná to je důvod, proč tak hluboce soucítím s NFL fanoušky v St.Louis, Oaklandu, San Diegu a všude tam, kde hrozí, že jejich tým se přestěhuje do jiného města.

Jednou z nejpříjemnějších věcí na fandění Bills je setkávání se s dalšími fanoušky týmu z jiných zemí. Internet otevřel pro Buffalo Bills svět a stvořil další billské fanoušky i v odlehlých koutech Země.¨

Já měla během let na své životní pouti mimořádné štěstí co se týče setkání s fanoušky Bills. V roce 2002 jsem se stala hlavní moderátorkou zpráv a vzkazů fanoušků na oficiálních stránkách Buffalo Bills a při té příležitosti jsem si uvědomila, jak strašně moc fanoušků, vřele oddaných Bills, žije po celém světě.

Ačkoliv jsem nikdy nebyla v České republice a ani na Slovensku, moc ráda bych je jednou navštívila. Mým největším propojením s tímto regionem je mé fandění Dominiku Haškovi z dob, kdy hrál za Buffalo Sabres.

Nyní už jsme na penzi, takže jsem byla vděčná za kontakt na pana Del Reida, spoluzakladatele BuffaloFAMbase.org, tvůrce iniciativy BillsMafia. Vzhledem k tomu, že jsem byla po léta investigativní dopisovatelkou, oslovil mě, zda-li bych neměla zájem o psaní pro BillsMafia blog.

Po několika letech této činnosti jsem nyní hlavní editorkou BillsMafia blogu a mohu trávit své dny psaním a editováním článků o týmu, který miluji. Je pro mne požehnáním, že jako fanoušek Bills tak mohu činit nezištně pro ostatní fanoušky svého klubu.

Je lehké fandit týmu, který vítězí. A je mnohem nesnadnější obětovat svou náklonnost týmu, který nikdy nedosáhl na vrchol. Bills lámali naše srdce způsoby, které jsme si nejen nevybírali, ale ani si je nedokázali představit.

Posledních pár sezón je obzvláště složitých, protože my všichni chceme "šťastný konec" pro tým, který má konečně pozvednout Lombardiho trofej v Západním New Yorku. Mnoho z nás žije ze zřejmého důvodu frází "než sejdu, do pětice všeho dobrého". Po více než padesáti letech se totiž někteří z nás dostávají do věku, kdy význam této fráze nabývá na naléhavosti.

Být fanynkou Bills je pro mne zajímavou zkušeností i jako pro ženu. Za dlouhá léta jsem nasbírala spoustu příhod, ve kterých můj manžel hostil kamarády při společném sledování zápasů, kteří neměli žádné ponětí o tom, že něco vím o fotbale, a kteří pak během utkání ztráceli glanc pod tíhou faktu, že znám fotbal lépe než oni.

Mé poselství fanouškům Bills v těchto dnech zní: trpělivost, klid, relax. Už nemusíme více žít v obavách ze stěhování týmu. A není to ani tak, že už jsme se na úspěch načekali dost dlouho. Jestli to má trvat o pár let déle, než tenhle tým bude připraven znovu pravidelně vítězit, tak ať.

Dobrá zpráva je, že už tu nejsou žádní "fanoušci-rychlokvašky". Od dob, kdy se přihodil Music City Miracle, se poslední fanoušci tohoto ražení přesunuli jinam. Takže pokud uvidíte někoho, ať už kdekoliv na světě, ve sportovních doplňcích Bills, víte jedno, že se na toho člověka můžete spolehnout. To je odznak čestnosti, kterým se pyšníme.

A konec konců, takový odznak, v dobrým či zlým, naplněný či nikoliv, bude to, co si s hrdostí vezmu s sebou do hrobu. Protože, jednou z věcí, pro kterou, více než pro všechny ostatní, si přeji být ostatními pamatována, je má neochabující láska k Buffalo Bills.


hřeben Big Hornu	doma ve Wyomingu	s Fred Jacksonem
s Van Millerem	s Da´Norris Searcym a Marcell Dareusem

Poznámka překladatele:
Článek má formu dopisní zpovědi a podrobnější popis některých názvů (jmen) by působil rušivě:
Lackawanna - je čtvrť Buffala téměř sousedící s Orchard Parkem, kde se nachází Ralph Wilson Stadium (dříve Rich Stadium)
Roswell Park - je zdravotní a výzkumné zařízení v Buffalu se zaměřením na léčení pacientů s diagnostikovanou rakovinou a rozsáhlý výzkum, celým názvem Roswell Park Cancer Institut (RPCI), založeno již v roce 1898
Music City Miracle - Music City je přezdívka města Nashville. Miracle = zázrak. MCM je označení pro poslední hru Wild-card play-off utkání hraného 8.ledna 2000 mezi Buffalo Bills a domácími Tennessee Titans. Titans returnovali výkop Bills pro 75-yardový touchdown /Kevin Dyson po přihrávce Frank Wychecka/ a výhru 22-16. Fanoušci Bills se dodnes cítí poškozeni výrokem rozhodčích (domnívají se, že pas na Dysona byl dopředný). Jedná se o do dnes poslední účast Bills v bojích play-offs.
Van Miller - legendární play-by-play komentátor a hlasatel Buffalo Bills - odkaz https://www.buffalobills.cz/products/van-miller/
blog BillsMafia - odkaz https://buffalofambase.org/

Robyn Mundy "My story"

If you are born and raised in Western New York, becoming a Bills fan is automatic. It has been that way for over fifty years. I was four years old when the Buffalo Bills were born in 1959-60. The love affair started then and never stopped.

Being raised as an only child by my Grandmother and father in dairy farm country in the southern tier of Western New York, I wasn't like the rest of my cousins. Every Sunday we would drive to Lackawanna for dinner, and to watch football with my Uncles.

Having a much greater preference for watching the Bills than playing with dolls, it didn't take long for me to figure out where I wanted to park myself on Sunday afternoons. No matter how much my grandmother and aunts would try to pull me out of the living room, I was determined to stay and watch every game.

Fortunately, my uncles took pity out on me and let me stay. They promised to keep their cussing to a minimum so I wouldn't be "ruined for life", as my aunts suggested. I was already ruined, and to this day I still blame my uncles for my swearing "like a sailor". Maybe I should have blamed the Bills instead.

The years passed, and my love for football and the Bills continued to grow. After high school, during nursing school and college I often sat alone in the dorm lounge or apartment by myself glued to the television or radio if I had to be at work during game time.

After working as an oncology nurse for six years at Roswell Park and having done a bit of traveling to the Rocky Mountains, I realized all my life that I was "solar powered" and living around the Great Lakes did not provide enough sunshine for me. I moved west in 1982, and never returned to live in Western New York.

In the days before DirecTV and the internet, it was difficult to get much news or see Bills games. Like other Western New Yorkers that moved out of state, I waited patiently each week for my SHOUT! magazine to arrive in the mail (a week late) to devour and cherish every word, win or lose.

There were many times since the early 1980s that I remember having great fear that the Buffalo Bills would be sold and moved to another city. It was chilling to hear Mr. Ralph Wilson tell us as fans to enjoy the team for as long as we could, because after he was gone there would be no assurances the team would be able to remain in Western New York.

I led a very busy professional life as an oncology nurse, and later as a psychotherapist specializing in working with people/families with cancer or other chronic illnesses. I lived in New Mexico, Oregon, and Montana before settling down in 1993 in our permanent home in Wyoming.

It was during the Bills Super Bowl years that DirecTV became available in the rural west, and it felt like I died and went to heaven when Sunday NFL Ticket became available. The timing couldn't be better, but for those around me, those Super Bowl years were pretty tough.

I married in 1987, and my husband was an Emergency Medicine doctor who worked the night shift by choice, since he was a night owl by nature. Being born and raised in eastern Oregon, he knew very little about the Buffalo Bills. He often tells people he won my heart by learning everything he could about the team when we were dating.

However, by the fourth Super Bowl loss, my poor husband could take no more. It killed him to watch me be heartbroken year after year after year after year. So, he found other things to do when the Bills played, and I was back to watching them alone again. Thankfully, having spent the better part of my life watching them alone, I was used to it.

And so it went, year after year of heartbreak. I remember after the last Super Bowl loss that I was ready for the team to take a break from the playoffs. What I never could have imagined was the Music City Miracle, followed by the longest playoff drought in the NFL.

Despite the despair and the reports of Mr. Wilson's declining health, I lived like every other Bills fan, desperately fearing the team would be sold and moved before they ever made the playoffs again. The lowest point in my life as a Bills fan was when people like Donald Trump and Bon Jovi made their pitch after Mr. Wilson died. So much anxiety and sadness in Bills country!

After decades of misery, I could not ever imagine what was to come when the Pegulas bought the Buffalo Bills. As a fan of the NHL Buffalo Sabres, I knew about what they had done to secure the future of the Sabres in Buffalo, but had no idea how committed they were to keeping the Bills in Buffalo.

When I first heard the news that the sale of the team to the Pegulas was official, like many Bills fans, I sat down and cried my eyes out. In fact, I cried so hard that I surprised myself realizing how much a part of my identity was connected to the BUFFALO Bills.

These days it is much easier for me to be patient for the Bills to return to glory because like others, I no longer carry the fear that our team will be taken from us. Perhaps it is why I have great compassion for NFL fans in St. Louis, Oakland, San Diego, and anywhere that threatens to move their team to another city.

One of the most gratifying parts of being a Bills fan is meeting other Bills fans from around the world. The internet has opened the world to the Buffalo Bills, and in doing so has created Bills fans in every corner of the globe.

I was so fortunate to meet many Bills fans from all walks of life over the years. In 2002, I became a lead moderator for the official message board of the Buffalo Bills. Through this avenue, I came to realize how many passionate Bills fans existed all over the world.

Though I've never visited the Czech Republic or Slovakia, I would love to do so someday. My greatest connection to the region is through being a fan of Dominek Hasek when he played for the Buffalo Sabres.

These days we are retired, and I was blessed to connect with Mr. Del Reid, a co-founder of BuffaloFAMbase.org, the creators of #BillsMafia. Having been a researcher/technical writer for years, he asked if I would be interested in writing for the #BillsMafia blog.

After doing so for a few years, I am now the Editor-in-Chief for the #BillsMafia blog, and can now spend my days writing and editing articles about the team we love. It is a blessing that I never take for granted, this bond we have with one another as Bills fans.

It's easy to be a fan of a winning team. It's much more of a challenge to devote your passion to a team that has never reached the top of the mountain. The Bills have broken our hearts in ways we could have never imagined (or wanted to).

The last couple of seasons have been particularly difficult, because we all want the "happy ending" of a team that finally hoists a Lombardi Trophy in Western New York. Many of us live by the phrase "one for five before I die" for a reason. After more than fifty years, some of us are reaching the age where this has special meaning!

As a woman, it has also been an interesting journey as a Bills fan. I have many stories over the years when my husband would set up male friends that had no idea I knew anything about football. He would invite them over and watch them wilt under pressure because they didn't understand as much about the game as I did.

My message to Bills fans these days is to relax. We no longer have to live in fear of the team moving. If it takes a couple more years to get this team right and ready to consistently win again, so be it. It's not like we haven't already waited a long time.

The good news is that there are no "bandwagon Bills fans" left. By the time the Music City Miracle happened, the last of those type of fans jumped off the wagon. So when you see someone sporting Buffalo Bills gear, no matter where you are in the world, you know that person is the real deal. It is our badge of honor.

And... it is that honor, good or bad, fulfilled or unfulfilled, that I will take to my grave with pride. That is because the one defining characteristic above all others that I hope to be remembered by is my unwavering love for the Buffalo Bills.

Zpět