Název druhé části ságy o líté rivalitě mezi fotbalovými týmy Buffalo Bills a Miami Dolphis je trošku zvláštní, ale je velice příhodný. Dnes si představíme našeho soupeře, který přišel někam, kde vše fungovalo, kde jsme vyhrávali, okamžitě se adaptoval a zanedlouho nás začal porážet.
Uvědomuji si plně, že užití slova přichází je semantická chyba, neboť ryby nemohou přicházet, nýbrž mohou pouze připlavat. Na druhou stranu, delfíni nejsou ryby ale savci a jistě jste už četli o tom, že mají u ocasní ploutve zakrnělý kostní výstupek, dokládající tu skutečnost, že v minulosti (ještě před vznikem NFL) delfíni chodili po souši. Ostatně, každou chvíli delfíni a velryby kdesy ztroskotají a uhynou kolektivně na pobřeží a podle mne to jen ukazuje, že by se nejraději opět naučili chodit (a možná by to už i uměli, kdyby se je grínpísáci nesnažili "chránit" a nestrkali je zpátky do moře). Delfíni z Miami se ale naučili rychle, jak to v NFL chodí a brzy si bez bázně a hany začali vykračovat.
Asi se ptáte, proč miamským fotbalistům a jejich týmu neříkám delfíni (The Fins), ale svéhlavě se držím názvu Ryby (The Fish). To je tak: Spojené Státy Americké sice mají mnohatisícikilometrové oceánské pobřeží, ale Buffalo je vnitrozemské město, ležící u jezer a naše zkušenosti nám jasně velí nazývat všechno, co plave v moři za rybu, kterou můžeme sežrat a nebo může sežrat ona nás. Každý živý (mnohdy i neživý) mořský tvor je potenciálně nebezpečný. Zdrhá, pokud by nám mohl posloužit za potravu a pokud se blíží, je to většinou pro to, aby nám ublížil. To je scénář, kterého se drží všichni fanoušci hlásící se oddaně k adrese One, Bills Drive. V roce 1966 přišly z jihu ryby a přesně podle dtto charakteru scénáře nám začaly systematicky ubližovat - neuždibovaly z nás - trhaly nás na kusy - hodně. A bolelo to.
Miami je druhé největší město na Floridě a je provokativně krásné, s příjemným klimatem. Pokud si vybavíme počasí v Buffalu, musíme si přiznat, že u nás máme jen dvě roční období: červenec a zimu. A to je jen další rozdíl, který činí rivalitu úpornější. Statisticky ověřeno má Miami nejvíce slunečných dnů v USA a Buffalo jich má nejméně.
V Americe se šíří nemálo mýtů, polopravd a konspiračních teorií, kterým všichni věří a nakonec, abychom byli spravedliví i pár pravd, kterým ale nevěří skoro nikdo. Jen málo lidí například věří, že St.Louis je výhradně baseballové město, Detroit je hokejové město, L.A. basketbalové město a Buffalo propadlo navždy fotbalu. To jsou čtyři přihrádky, jasně definované a zůstává tedy problém: kam zařadit Miami?
Nikam, pokud nechceme vytvořit škatulku "město kriminálních seriálů" a zašaltrovat ho tam. Ačkoliv, nechci být nespravedlivý vůči Miami Heat, takže pojďme se dohodnout, že město je oddané basketbalu a seriálům. A fotbal? To je opravdový vtip, protože miamští fanoušci patří k těm nejméně orientovaným a nejhůře informovaným v celé lize. Typický miamský fotbalový fanoušek má pod dresem Dolphins dres Heat, pokud nejde na stadion přimo v dresu Heat a nechápe, proč nemůže každý rok jeho tým hrát v Super Bowlu, když je to taková sranda a bezva podívaná. A to je druhý podstatný rozdíl s Buffalem.
Buffalo je ryze fotbalové město a lidé vám na ulici, na potkání a bez přípravy, vyjmenují celou sestavu týmu. A nejen tu letošní. Ano, závidíme fanouškům Miami úspěchy jejich týmu ze začátků sedmdesátých let a počátku osmdesátých let, protože víme, že si je nezaslouží a že my bychom si jich úplně jinak považovali. Určitě jim ale nezávidíme jejich fanoušky.
Miami nikdy nebylo a nikdy nebude fotbalové město. Buffalo bylo fotbalové už od stvoření světa (sedmého dne Bůh odpočíval a v Buffalu se šlo po obědě na fotbal).
Pravda, také miamští okusili i dříve, jaké to je, mít profesionální fotbalový klub - v zaniklé soutěži AAFC bylo Miami sídlem týmu Miami Seahawks, ještě než přesídlil do Baltimoru a změnil si název na Baltimore Colts.
V roce 1966 se podnikatel-politik-právník Joe Robbie a herec Danny Thomas, známý z komediálního seriálu Make Room for Daddy, oba libanonského původu, rozhodli vlastnit v Miami fotbalový tým. Konjunkturalisticky využili toho, že jim osm jiných týmů v AFL prošlapalo cestičku džunglí rizik a přesně v době, kdy bylo oficiálně zveřejněno, že začaly rozhovory o budoucím splynutí NFL a AFL, projevili své oportunistické sklony a přišli s rybama.
Osmičku odvážných vizionářů, členů bájného klubu bláznivých snílků doplnili na devítku ryby z jihu (mimochodem, ve stejném roce do NFL vstoupil další klub z jihu - Atlanta Falcons - proč oni nepřišli k nám do AFL místo ryb, nevíte někdo?).
Ryby se po svém příchodu v nových vodách rozkoukávaly, ale na náš vkus jim to šlo až příliš dobře. V první řadě vybrakovaly sestavy ostatních týmů, protože si z nich mohly vybírat hráče, na které měly zálusk a tým na ně neuplatnil protekční pravidlo. Během prvních čtyř let pod trenérem Georgem Wilsonem dosáhly Ryby bilance sice záporné (15-39-2), ale i tak všechny překvapily.
A pak už se kormidla (ocasní ploutve) ujal famózní trenér Don Shula. Údajně první větu, kterou v nové funkci pronesl, byla tato: "Nemám po ruce žádné čáry, neumím žádná magická slovíčka, neznám kouzelné formule, jediný způsob, jak dosáhnout na úspěch je začít tvrdě pracovat."
Někteří hráči museli opustit řady (hejno) ryb, protože nebyli schopni vydržet Shulovy legendární brutální čtyřfázové tréninkové denní dávky. Shula byl ortodoxním zastáncem základní myšlenky:
"Abyste se dokázali postavit v zápase na nohy, musí se vám po každém tréninku podlamovat kolena."
Ryby začaly dosahovat pod Shulovým vedením vynikajích výsledků. Během 26 sezón, ve kterých byl na pozici hlavního kouče, měly jen ve dvou sezónách negativní bilanci zápasů.
Třikrát se dostaly Ryby do Super Bowlu v letech 1971-73 a dvakrát ho dokázaly vyhrát.
V roce 1972 předvedly Ryby nevídanou a dodnes ojedinělou věc, když vyhrály všech 14 zápasů základní části, dva play-off zápasy a v Super Bowlu porazily Washington Redskins (pozn. také Cleveland Browns neprohráli v AAFC v sezóně 1948 ani jeden zápas).
Druhou úspěšnou epochu odstartovaly Ryby počátkem 80.let. Dvakrát vyhrály konferenční finále v letech 1982 a 1984, ale v zápase o Super Bowl už úspěšné nebyly.
Ryby hrály původně svá utkání na stadionu Orange Bowl, nacházející se v městské čtvrti "Malá Havana", ale v roce 1986 se přestěhovaly na Joe Robbie Stadium, nacházející se v úžasném prostředí Miami Gardens, vzdálených asi 20km od centra města. Stadion se od roku jmenuje SunLife Stadium a je to příhodný název pro místo, kde vždy ve dne svítí a hřeje sluníčko. A to je další věc, kterou našim jižním soupeřům závidíme a další důvod, proč je nesnášíme. V Buffalu si na slunci nikdy nespálíte obličej, ale může se vám stát dost rychle, že vám umrznou nos a uši.
Jestli něco leží billským fanouškům v žaludku jako nestravitelná hrouda rybího loje, jsou to barvy, dresy a loga Ryb. Doma hrály Ryby vždy celé v bílém, aby mohly lépe snášet palčivé paprsky odpoledního slunce a při venkovních zápasech vytáhly pokaždé přeplácané (asi nejošklivější v NFL) barvami hýřící dresy, asi aby si kompenzovaly používání sterilních bílých domácích sad. V domácích dresech vypadají hráči jako konzílium doktorů po velké vizitě a ve venkovních jako parta potulných kejklířů. Vrcholným výtvorem nevkusu je miamské logo: rozhněvaný delfín v koupací čepici (nyní už bez čepice).
Ryby mají hned 2 klubové hymny. Starý, osvědčený song Lee Ofmana nahradil dynamický "The Fins" Jimma Buffetta.
Ale hráče měly Ryby vždy dobré, to jim musíme uznat (nic jiného nám ani nezbývá, jak se dozvíme v dalších pokračováních naší ságy).
Do pro-fotbalové síně slávy (PF Hall of Fame) byli uvedeni tito hráči a trenér: WR - P.Warfield, FB - L.Csonka, C - J.Langer, QB - B.Griesse, G - L.Little, C - D.Stephenson, LB - N.Buoniconti, QB - D.Marino a trenér D.Shula.