Průkopník Pete
"Měl jsem si nechat svůj kop patentovat a patent
notářsky ověřit. Teď bych tu s vámi nemluvil.
Byl bych několikanásobným milionářem
někde na ostrově."
V letech 1960 až 1963 Buffalo Bills soustavně zápasili s problémem proměňování pokusů o field goal a také s konverzí PaTů (point after touchdown). V těch dobách ve fotbalových týmech neexistovali specialisté na tuto činnost, žádní kickeři, punteři a podobně zaměření hráči. Fotbalové týmy ani neměli příležitost takové hráče draftovat. Trenéři si hráče do týmů vybírali na jiné pozice a pak se z těch, které měli k dispozici, snažili najít příhodné kluky, kteří uměli do míče kopnout. Sestavy (rosters) nebyly dost široké na to, aby byl někdo takový hazardér, že by si držel specialistu kickera, puntera, holdera či dokonce long snapera. Proč v týmu držet někoho, kdo umí jen dobře kopnout do míče? Stejnou věc musel zastat některý z jiných hráčů, klidně to mohl být wide receiver nebo nose tackle. Takto uvažovali všichni trenéři na všech úrovních a tímto způsobem také fungovaly všechny týmy profesionálních i univerzitních soutěží. Brzy se to mělo navždy změnit.
Byli to Buffalo Bills, kteří přišli s revoluční změnou, která navždy změnila fotbalová utkání na všech úrovních.
Ke změně mělo dojít ze tří základních důvodů: prvním byla skutečnost, že do sezóny 1963 měla fotbalová sestava pouze 37 hráčů a nyní mělo několik míst přibýt, druhým důvodem byly již zmíněné velice špatné statistiky Bills v předcházejících sezónách a třetím, pochopitelně tím nejdůležitějším, důvodem bylo, že pro Bills pracovaly dvě výrazné postavy historie fotbalu - skaut s nosem krtka, sluchem netopýra a okem jestřába, Harvey Johnson a průbojný trenér, který se nebál žádné inovace, byť i revoluční, ranař těžké váhy, Lou Saban.
Když na jaře roku 1964 Johnson doporučil Sabanovi, aby draftoval Gogolaka, Saban si zubama kousal rty a jen stěží se udržel, aby se nerozesmál. Ve skutečnosti ale k smíchu nebyla zpráva skauta Harvey Johnsona, nýbrž to byli hráči Bills, kteří v prvních čtyřech sezónách AFL proměnili pouze 26 z 62 pokusů o field goal a dokonce nevyužili 16 pokusů o zisk extra bodu po skórování touchdownu.
Harvey Johnson někde něco zaslechl o zvláštním stranovém stylu vycházejícím z kopané, kterým zahrává kopy kdesi na universitě mladý hráč a hned se tam rozjel, aby vše viděl z první ruky. Když se vrátil do Buffala, vzal si Sabana stranou a rovnou mu řekl: "Tenhle Gogolak je ten nejlepší kicker, jakýho jsem kdy viděl."
Lou Saban věděl, že se může na zkušenosti a skautský instinkt Harvey Johnsona slepě spolehnout. V dvanáctém kole draftu si Bills překvapivě vzali hráče, který měl ještě teoreticky dvě kola čas na to, aby byl nějakým týmem vybrán. Jeho jméno bylo Pete Gogolak. Nastala zlomová chvíle, od které se fotbalové zápay začaly hrát jinak.
Sám Pete Gogolak k tomu říká: "Skutečně udivující. Byla to obrovská změna, ale úžasné bylo, že během krátkého času se prosadila nejen všude v profesionálním ale také v univerzitním fotbale."
Ale to zdaleka není vše. Další revoluční změnou v souvislosti se vstupem Pete Gogolaka na scénu, byly události, ke kterým došlo v zákulisí. Pete Gogolak podepsal s Buffalo Bills dvouletý kontrakt a když jeho platnost v roce 1965 vypršela, stal se samozřejmě volným agentem (free agent). AFL a NFL pracovaly na základech gentlemanské dohody, která zabraňovala týmům pořádat loupežné nájezdy na sestavy soupeřů, ale bohatý tým NFL New York Giants se odmítl tímto kodexem řídit, úmluvu porušil a nabídl Gogolakovi sumu 35 tisíc dolarů za sezónu, což byla více než trojnásobná kontraktační hodnota návrhu, který mu předložili Buffalo Bills. Gogolak nabídku Giant přijal. Jeho odchod otevřel stavidla drahému podbízení se a lákání soupeřových hráčů, připojínajícího finanční válku, kterou ukončilo až vydání oznámení o budoucím sloučení obou lig.
"Hned dvě věci jsem udělal jako první ze všech," říká se smíchem Gogolak, "takže počítám, že jsem skutečným průkopníkem."
Peter Kornel Gogolak se narodil v maďarské Budapešti 18.dubna 1942. V rodné Budapešti se vášnivě věnoval kopané a to až do svých 14 let, kdy celá jeho rodina emigrovala do USA. Záhy poté, co začal docházet na tamní střední školu, zjistil, že kopaná se na ní nehraje a musel vzít zavděk záoceánské odnoži tohoto kolektivního sportu. Rozhodl se, že zkusí štěstí na pozici tight end.
Tady začíná vyprávění Pete Gogolaka:
"Bylo mi 14 let, skoro 15. Nikdy jsem předtím neslyšel o fotbalu. Hrál jsem kopanou a do balónu jsem kopal od svých pěti let. Než jsem se dostal na střední skolu Upstate New York, nikdy jsem fotbal ani neviděl. Když si tak vzpomínám na tu dobu, nabyl jsem dojmu, že se tu dá hrát jen fotbal, basket nebo baseball, nic jiného. Tahle střední škola neměla žádný tým kopané a to mě nejen znechutilo, doslova mi to drásalo srdce. Všichni správní kluci ze školy hráli fotbal, takže když jsem začal chodit do druháku, řekl jsem si: ´Éch co, tak mě teda nechte vyzkoušet tenhle sport.´
Já jsem věděl, že se ve fotbale puntuje, ale nikdy jsem si neuvědomil, že součástí hry je také kopání. Trénovali jsme několik týdnů před prvním utkáním středoškolské ligy a na hřišti ani nebyly žádné tyče nebo dokonce branky. Pak ale přijel náklaďák a den před zápasem najednou nainstalovali dvě branky, na každé straně hřiště po jedné. Trenér nás přehlédl a oznámil: ´Potřebujeme nějaké kickery, kdybychom chtěli po touchdownu zkusit získat bod.´
To bylo poprvé, co jsem slyšel, že ve fotbale je potřeba také kopat. Já jsem hrál tight enda a nemohu říci, že by se mi to nelíbilo, ale také se nedá říct, že bych z toho byl nějak nadšený. Takže právě den před utkáním jsme se sešli na hřišti kousek od brankové konstrukce a trenér nám oznámil: ´Budeme kopat, tak se snažte trefit mezi tyče.´ Všichni kluci utvořili půlkruh a pak pár z nich zkusilo kopnout míč tak, aby se trefili. Všichni se rozbíhali rovně proti míči a odehrávali ho přední stranou nártu. Ve skutečnosti se nikdo pořádně nerozpřáhl a do míče nekopl. Nikomu z nich se správně kopnout nedařilo, protože nikdo neuměl použít vnitřní stranu nártu. Já měl na sobě parádní, kvalitní kopačky, tak jsem si řekl, proč bych to také nemohl zkusit. Řekl jsem ´Trenére, nechte mě to vyzkoušet. Kopal jsem v socceru (kopané).´
Jenže jsem przy přišel na to, že kopat do šišatého míče, je něco jiného, než kopat do kulatého. Než byl míč rozehrán (snapped), odstoupil jsem si dozadu a do strany, v úhlu 45 stupňů. Ještě nikdy jsem neviděl tak vyděšený výraz, jaký se rozhostil na tváři holdera - ´Kouči,´ zakřičel, ´Jéžiši, co to ten kluk dělá? Vždyť mě kopne rovnou do zadku! Já ho uklidnil: ´Klid. Nech mě to zkusit, jo.´ Míč byl rozehrán, holder mi ho přidržel a já jsem kopnul. Byl to dlouhý nízký kop, možná tak 40 yardů, byl pod břevno a k tomu ještě na úplně jinou stranu, takže to vypadalo, jako bych si z nich vystřelil. Někdo řekl: ´Kouči, pošlete tohohle kluka zpátky do Maďarska!´ Vypadal jsem směšně, ale uvědomil jsem si jednu podstatnou věc. ´Pane jo,´ řekl jsem, ´tohle bych měl v pohodě dávat.´
Tu sezónu jsem nekopal, ale příští rok - v mé junirské sezóně - jsem začal pečlivě sledovat profesionální fotbal a také jsem si sehnal pár míčů s podložkou, která mi je přidržovala (tee). Vyjel jsem mimo město a začal jsem trénovat kopání. Stal se ze mne úplný fanatik. Začal jsem prostě kopat a kopat nekonečné hodiny do míče. Bylo to úmorné, protože se sice zlepšovalo mé kopání, ale neměl jsem žádnou záchytnou síť a zároveň tu nebyl nikdo, kdo by mi míče chytal, takže jsem pokaždé míč odkopl a pak si pro něj musel dojít. Jenže já si pro sebe umínil: ´Hele, tohle je něco jiného, já se to mohu naučit a mohu v tom být dobrý.´ Doma ve své rodné zemi jsem patřil ke slušným hráčům kopané, takže jsem neztrácel víru, že mohu uspět.
Když jsem poprvé vykopával (kick-off) v prvním utkání středoškolské ligy, dva running backové soupeře, specialisti returneři, se postavili na 25-yardovou linii. Napálil jsem míč a ten prosvištěl nad jejich hlavami až do end-zóny a nikdo tomu nemohl ani uvěřit. Míč letěl úplně jako raketa. Nebyli jsme zrovna nejsilnější tým, ale mně se podařilo proměnit dva ze tří pokusů o field gól. Víc pokusů jsem nedostal. Náš trenér neholdoval sofistikovaným, pokročilým metodám koučování. Mně to ale dodalo hodně sebevědomí a také odvahu.
Tohle byla prťavá škola, takže jsem se začal rozhlížet po nějakém profesionálním nebo kolejním týmu. Napsal jsem pár dopisů a poslal je na univerzity, ale výsledkem bylo, že mi nikdo nevěřil. Žil jsem v mrňavém městečku Ogdensburg se 14 tisíci obyvateli ležícím na řece St. Lawrence a kdybych kopnul field gól ze 100 yardů, nikdo by se to nedozvěděl a asi by to ani nikoho nezajímalo.
Ve škole jsem měl výborné známky, takže jsem napsal dopis také do Syracuse, že bych moc stál o to, abych byl přijat na stipendium. Ze Syracuse jsem dostal tuto odpověď: ´Přijímáme 50 chlapců a nemůžeme vám dát stipendium, pokud ale zaplatíte školné, začnete na naší škole studovat a podaří se vám dostat se do sestavy fotbalového týmu, ve vašem sophomorním ročníku (ve druhém roce) od nás stidepdium obdržíte.´ Ve skutečnosti nikdo nevěřil, že by se mi něco takového mohlo podařit.
Jelikož jsem ale měl opravdu dorý prospěch, univerzita v Cornellu mi podpůrné stipendium nabídla. Důležitou roli v také sehrál 16mm film, který se nám podařilo s kamarády natočit, který zachytil, jak proměňuji několik field gólu ze vzdálenosti 40 až 50 yardů a také jak vykopávám do vzdálenosti přes 60 yardů. Stal jsem se tak součástí Ivy League - proslulé studijní ligy (pozn. byla založena v roce 1954 a sdružuje týmy 8 věhlasných studijních center: Brown University, Columbia University, Cornell University, Dartmouth College, Harvard University, the University of Pennsylvania, Princeton University, a Yale University), což mi připadalo jako úžasná věc. Tým jsme neměli nejlepší, ale mně se osobně dařilo. Hned v prvním zápase proti Yale jsem proměnil 3 field góly a to byla nevídaná věc, neboť za deset let vzájemných zápasů Cornell z pole skóroval proti Yale celkem jen čtyřikrát.
Jeden můj trenér v Cornellu měl kamaráda, který znal hlavního skauta týmu AFL Buffalo Bills, tak ho poprosil, aby mu o mně řekl. Liga se nacházela v období těsně před začátkem draftu. Náš cornellský tým nebyl nejsilnější, ale Harvey Johnson, zkušený, starý skaut, který pracoval pro Buffalo Bills, jel do Ithacy a uslyšel od svého kamaráda: ´Hele, musíš se jít podívat na tohohle kluka´. Šel jsem právě na hřiště, když mě oslovil a já se trochu nafouknul pýchou, když jsem mu říkal: ´Můžete mě sledovat v zápase.´ Jenže utkání Ivy League nikdo nesleduje. Takže bylo zajímavé vidět ho, že opravdu přichází v doprovodu našeho mladého kouče Teda Thorna, aby vytvořil publikum.
Hráli jsme na Schoellkopf Fieldu (poz. domácí stadión Cornellu v Ithace), kopnul jsem tam tedy pro Harveyho několik field gólů a oni mě pak draftovali ve dvanáctém kole.
V NFL mě nikdo nechtěl, to mě zklamalo tak hrozně, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Neměl jsem k tomu ale důvod, protože to byl Harvey, kdo mi dal šanci. Šel jsem do Bills a to bylo moc dobře, protože jsem se stal se součástí vynikajícího týmu."
Gogolak strávil v Buffalu dvě velice produktivní sezóny 1964 a 1965. V obou vyhrál bodování kickerů v AFL a týmu pomohl ke dvěma po sobě jdoucím titulům šampiómů. Klub v Buffalu po sezóně 1965 opustil a to navzdory skutečnosti, že je kontrakt s Bills pokračoval i do následujících let. Jeho přestup do New York Giants je do dnes považován jako bezprecedentní porušení dohod mezi týmy NFL a AFL a měl rozhodující dopad na vznik ekonomické války mezi konkurečními ligami. Až do této události existovala nepsaná dohoda, že kluby si navzájem nekradou hráče.
Ralph Wilson k tomu řekl: "Jednou věcí bylo bojovat o přízeň talentovaných, mladých hráčů z kolejních týmů a druhou, naprosto odlišnou věcí bylo přetáhnout zkušeného hráče pod smlouvou. To nás rozzuřilo. My jsme do té doby nikdy nekradli zkušené hráče v týmech NFL, protože existovala gentlemanská ústní dohoda. Bojovali jsme mezi sebou o kluky z kolejních týmů, ale nikdy o zkušené hráče. Když tehdy podepsali Gogolaka, rozzlobilo to celou ligu. A pochopitelně to rozzuřilo mne."
Ačkoliv troufalé rozhodnutí Gogolaka přikývnout Giants na návrh, dávalo pro něj logický smysl z finančního hlediska, když se sám hráč ohlédl zpátky v čase, svého rozhodnutí trpce litoval: "Měl jsem tehdy zůstat v Buffalu napořád, ale byl jsem obchodník. A obchod je obchod."
Gogolak odehrál za New York Giants dalších devět sezón, ale v žádné už se nepřiblížil úrovni, které dosáhl v týmu Bills. "Byl to nejlepší tým, za jaký jsem kdy hrál," poznamenal, "vyhráli jsme dva tituly šampiónů AFL. Pokaždé, když jsme přicházeli na hřiště, věděli jsme, že vyhrajeme."
Na dobu strávenou v Buffalu vzpomíná Gogolak s humorem a s láskou. Na dotaz, zda bylo na stadiónu War Memorial Stadium větrno a chladno, odpověděl: "A jak. Když jste nestáli pevně rozkročeni, mohlo vás to odnést až do New Yorku mezi hráče Giants a zima byla taková, že láhve Coca-coly přimrzaly k zemi. Jednou jsem na tréninku kopal a najednou, ouha, jeden nešel skoro odkopnout, protože to byla lahev Coly. Jo, jo, bylo to hrozné."
A do třetice Pete Gogolak jako inovátor. Průkopník a revolucionář. "Jednou jsem řekl našemu trenérovi Giants, že v zimním období je tak strašná kosa, že se to nedá vydržet a jestli bych u postranní čáry nemohl dostat teplou deku, abych úplně nevychladl, než půjdu kopat. Řekl mi: ´Ne, vypadlo by to hloupě.´ Pět let poté, co jsem skončil s aktivním fotbalem už měli všichni hráči za lajnou zahřívací deky, aby nevychladli.´
Pete Gogolak nebyl jediným place kickerem v rodině. Jeho mladší bratr Charlie hrál kolejní fotbal v Princetonu a pak také přestoupil do profesionálního fotbalu, aby strávil 6 let své kariéry v týmech Washington Redskins a New England Patriots. Peteho hluboce zasáhla ztráta v osobním životě (ve věku 36 let zemřel tragicky jeho syn David).
Pete Gogolak na závěr: "Bylo to úžasné. Vyzkoušel jsem něco nového a ono se to chytlo. Položil jsem základy změny, ke které by dříve či později stejně došlo. Ale byl jsem to já, kdo to vyzkoušel první."